![]() |
„Počítej s tím, že přijdeš o všechny kamarády,“ řekl mi ještě před ohluchnutím kolega na pokoji se kterým jsem bydlel na kurzu odezírání. Nebylo to věštění, jelikož když to říkal, do křišťálové koule nekoukal, kuřecí kůstky nerozhodil a ani jinou věšteckou pomůcku nepoužil. Řekl to z vlastní zkušenosti (on už v té době téměř neslyšel – já ano).
A měl pravdu. 80 % lidiček, se kterými jsem se před ohluchnutím bavil se se mnou téměř nebaví, jelikož jim nerozumím a psát se jim třeba nechce, nebo na to nevidí (brýle), nebo se stydí za pravopis/rukopis… Raději tedy pouze pozdraví a žádné hovory nezačínají. Pro člověka „uzavřeného“ před ohluchnutím to třeba není zase tak velká změna. Avšak pro komunikativního je to změna dost velká.
Nejhorší však je, že se ohluchlý stává cizincem ve vlastní rodině. S těmi nejbližšími ne, ale návštěvy a různá rodinná setkání jsou situace, kdy si připadá jako „páté kolo u vozu“.
Kdo to zažil, tak ví, o čem je řeč. Pracovně jsem to nazval „sám mezi lidmi“. Jde o to, že když se sejde nějaká společnost, baví se mezi sebou a hluchý člověk jen kouká a kouká v naději, že snad zachytí nějaký ten kousek rozhovoru, jelikož nikdo se jím nezabývá, jakoby snad ani neexistoval, či co. Za poslední půl rok se mi to stalo 4× a je to dost nepříjemné. Zatím to vždy bylo, když se sešlo příbuzenstvo, více jak 4 lidi, co se neviděli třeba měsíc a měli si co říct.
V podstatě je to pro mě novinka a nevím, jak to nějak elegantně (nebo i neelegantně, ale slušně) řešit.
Asi nejhloupější řešení, které mne napadlo jako první, by bylo odejít, ale to by bylo ošklivé zase ode mě, vůči té společnosti. Jednou jsem zkusil říkat dceři každou chvilku: „Hele, o čem se bavíte?“ Ona mi pak psala krátká sdělení a když to ostatní viděli, tak se chytali a občas psali i oni (rvačka o tužku a papír to samozřejmě nebyla). Jenže k nějakému žadonění se dopracovat vůbec nechci, to je snad ještě horší.
Zajímalo by mě, jak takovouto situaci, kdy se sejde víc lidí „u jednoho stolu“ a toho, co neslyší v podstatě ignoruji řešíte vy, jelikož věřím tomu, že nejsem sám, koho to štve.
----- edit po 20 letech (v prosinci 2023) -----
Tenkrát neexistovalo něco, jako strojový převod mluvy do písemné podoby, vše se mi muselo psát rukou. Umělá inteligence toto značně vyřešila. Papír a tužku u sebe dávno nenosím a používám onen převod.
Většinou si vystačím právě s tím strojovým. Avšak existují situace, kdy potřebuji napsat vše doslova (automat vždy něco napíše a mnohdy blbost) a k tomu potřebuji živého přepisovatele/ku se kterým mám jistotu, že bylo vše přepsáno správně, protože když nerozumí, zeptá se (automat se nezeptá). Například při úředním jednání to je bezva.
Takovou službu poskytuje třeba sociální firma
Transkript. Z mobilní aplikace se zavolá operátorovi, který je
kdekoli na planetě (vyzkoušeno z Thajska), ale většinou doma, nebo
v kanceláři, který potom přepisuje vše, co slyší z mikrofonu mobilního
zařízení. S aplikací od Transkriptu (eScribeDroid) tak jde například
i telefonovat.
A telefonovat jde i z portálu https://www.e-kos.cz/, takže není potřeba žádná aplikace, nezáleží na operačním systému, ani na typu zařízení, je potřeba pouze internetový prohlížeč a připojení k internetu.
Při návštěvách zase používám to, že spustím na tabletu strojové rozpoznání mluvy, tablet postavím na stůl a jeho obrazovku zrcadlím na televizoru. Všichni tak potom vidí, co a jak se přepisuje.
Návštěvy sice ještě nejsou to pravé ořechové, ale díky tomu, že máme (my ohluchlí) něco, co bylo v době mého ohluchnutí naprosté sc-fi, zlepšilo se to opravdu velmi značně.
Jak hrozný musel být život po ohluchnutí, třeba před 200 lety, kdy byly drahé i psací potřeby, nebo byli lidé negramotní, si vůbec nechci představovat.
Jo a to rčení na konci první části, je citát úžasné hluchoslepé
Helen Keller
(https://cs.wikipedia.org/…llerov%C3%A1)
a je to takto:
„V úplné tmě a tichu, které mě oddělují
od světa, mi ze všeho nejvíc chybí přátelský zvuk lidského hlasu.
Slepota odděluje člověka od věcí – hluchota od lidí.“
https://citaty.net/…-od-sveta-m/
Je to velmi výstižné. Nevidomý třeba neumí používat soustruh (oddělení od věcí) a neslyšící je zase jako to „páté kolo od vozu“, když si ostatní povídají (oddělen od lidí).
««« Předchozí text: Technika k pokračování dobrovolnictví pro Kráťu (50 000 Kč) Následující text: Memorandum o přístupnosti informací pro lidi se sluchovým postižením »»»
Ladislav Kratochvíl | 24. 12. 2023 Ne 02.05 | Různé | trvalý odkaz | tisk | 2245x
![]() |
|
Stranovzhled Kráťa 8/2003. Změna koncepce 5/2006. Změna na redakční systém RS2 2008.
optimalizace PageRank.cz
Takovéhle situace znám, ačkoli jsem slyšící. No jde o to, že když se nás sejde více a část lidí neslyší, tak já nějak spíše tíhnu k těm co „jen sedí a čekají“ a bavíme se spolu. Případně jim říkám, co se děje kolem, pokud v tom hukotu sama rozumím.
Proč to dělám, ani sama nevím. Připadá mi to však naprosto normální. Když jdu s kamarádkou co chodí o dvou berlích, tak jdu také pomalu, ačkoli bych mohla jít asi tak 4× tak rychleji. Zrovna tak by mělo platit tohle, ačkoli je to vlastně přizpůsobování se většiny menšině.
Dost často to vyřeší i nějaká hra, libovolná, ale taková, kde se například nemusí mluvit (komunikovat) a je po problému. Já se totiž většinou stýkám s vedoucími táborů, nebo podobnou sortou lidí, a tam není o podobné nápady nouze.
To je tedy z mého pohledu, jak to cítí prostistrana, nedokážu říci.