![]() |
Často se mě někdo ptá: „Štve tě, že neslyšíš hudbu?“ Je to logické, zejména když jsem byl 20 let hudebník a pak přišel o sluch. Rovněž se v době, kdy vídáme spoustu lidí se sluchátky na uších, vkrádá taková otázka na jazyk jaksi sama.
Od doby, kdy neslyším, je mi veškerá hudba zcela „šumafuk“. Jednou jsem
žertoval, že hudba je jakýsi uklidňující prostředek pro slyšící kvůli
„zvukovému smogu“, který musí celý den poslouchat. Když člověk onen
"zvukový smog“ neslyší, nepotřebuje uklidňující prostředek. Já
opravdu po hudbě vůbec netoužím. Setkávám se však s tím, že po hudbě
touží neslyšící, kteří ji vlastně nikdy pořádně neslyšeli (neslyší
od narození, nebo od útlého věku). Ti musí mít pocit, že jsou ochuzeni
o něco úžasného. Nebo ti, kdož ji dobře (od narození, nebo od útlého
věku) neslyší ani s hodně výkonnými sluchadly. Když je hudba potichu,
neslyší ji a když nahlas, začne sluchadlo pískat atd., že se jim z toho
div nerozskočí hlava a to musí být k zlosti. Bylo to žertování, ale
možná na tom opravdu něco je.
Přirovnám to k čerstvému vzduchu. Když budete v zakouřené restauraci (zvukový smog), bude úplné blaho, vyjít ven na čerstvý vzduch (hudba). Nebo budete žít ve městě se smogem a bude prima, když budete v lese. No a když nejsem ani v restauraci, ani ve smogu, nýbrž „na čerstvém vzduchu“, netoužím po ještě čerstvějším.
Je to podobné, jako když je někdo v nezakouřené místnosti a vyjde ven – rozdíl mezi vzduchem ani nepostřehne. Nebo když někdo žije na vsi, kde není smog, možná si ani neuvědomí rozdíl v kvalitě vzduchu, když se ocitne v lese.
A když tuto myšlenku rozvedu ještě dál, nevnímám barvy zvuků (barva hlasu, barva zvuku hudebního nástroje apod.). To by se mohlo přirovnat k vůním. Necítím vůni lesa ani rozkvetlé louky. Když jsem však na té louce, nemám potřebu voňavějšího a čerstvějšího povětří. Stejně tak, když neslyším zvukový smog, necítím potřebu „rekonvalescence hudbou“.
Hudba mi je tedy zcela lhostejná, i když mi v hlavě neustále „hraje“ něco, co bych přirovnal k tinnitu. (Více o tom zde: http://ladislavkratochvil.blog.idnes.cz/…innitus.html).
Není mi však lhostejné, co mi kdo říká, protože mluvenou řeč neslyším a potřebuji sdělení v písemné formě.---------------
Autor článku: Ladislav Kratochvíl
Ohluchlý ve svých 40 letech v roce 2003.
Autor a provozovatel webu zabývajícího se postižením sluchu kochlear.cz
Nadšený uživatel strojového rozpoznávání mluvy (přednášky „Už
vím, co říkáte, i když vás neslyším“).
««« Předchozí text: Domácí péče o seniory s postižením sluchu Následující text: Záchranáři, hasiči, náhlá evakuace lidí s postižením sluchu »»»
Ladislav Kratochvíl | 5. 1. 2025 Ne 08.57 | Sluch | trvalý odkaz | tisk | 1433x
![]() |
|
Stranovzhled Kráťa 8/2003. Změna koncepce 5/2006. Změna na redakční systém RS2 2008.
optimalizace PageRank.cz